Tak si tak představte. Včera v devět večer jsem přijel z DCŽM Vesmír a jestli jste tam někdy už byli, tak zajisté víte, že jsem dnes musel zaspat. Taky, že jo. A jak jsem ráno (pro představu bylo asi 11 hodin) spěchal, tak jsem letěl do krámu koupit si snídani. No a koupil jsem si 3 rohlíky a paprikový salám, prostě taková luxusnější vysokoškolská strava. A no a tradičně jsem ji začal papat už pocestě. Čekal jsem na zastávce na tramvaj a když jsem utrhl kousek z folie v které byl zabalen ten salám tak jsem jej šel vyhodit do nejbližšího koše. No a co jede nejede? Moje očekávaná tramvaj a tak jsem nastoupil. Spokojeně jsem v tramvaji přežvýkal svoji snídani no, ale pak když už jsem byl před školou, tak jsem si uvědomil, že mám prázdné ruce!
No znáte to, už jsem měl žaludek vzhůru nohama a držel se abych nezačal používat nezdvořilý slovník. Běžel jsem jak oživot k jakékoli zastávce abych zjistil číslo na dispečink. Hodný řidič autobusu mě jej dal a tak jsem tam volal, avšak byl to dispečink autobusů a ne tramvají, ale přepojili mě. Tak jsem jim popsal co se mi přihodilo a kde přesně jsem seděl (jsem dost velkej a tak sedám v tramvaji na sedačku uprostřed, co je pod ní elektrické zařízení, je totiž asi o 5cm vyšší než ostatní). No a že tam prý řidiče pošlou, že mám za 3 minuty zavolat. Tak jsem volal...prý nic. Už jsem si řekl že mám smůlu, ale vyrazil jsem s naděj zpět na nástupní zastávku...nic. Byl jsem už už začít klít. Ale nějak jsem to v sobě dusil. Šel jsem na matiku jen s propiskou. Spolužáci mi půjčili papír a začal jsme si psát. Dost zhroucený, protože jsem si představoval jak budu lítat po profesorech a žadonit o podpisy do nového indexu a jak budu dopisovat sešit a tak. Asi v půlce hodiny se mi však začala klepat kapsa. No kouknu na to a SMS od neznámého čísla. Svitla mi naděje. Když jsem si přečetl, že mi píše jakásy paní, že našla moji tašku a prý jestli ji chci tak že se mám ozvat, tak jsem neváhal a už jsem byl na chodbě! Volal jsem jí a opravdu! Domluvili jsme se že se za ní mám stavit večer v 7! Rázem mi bylo líp. Zvlášť když jsem před momentem přišel domů a zjišťoval kde ta její adresa přesně je. Bydlí totiž od mého privátu asi 200m! Stačí jen zatočit doleva a kousíček jít.
Jo a víte jak přišla na moji adresu? Kdysi, ještě na střední, se mi nakalkulačce rozbil solírní panýlek a zkratoval kalkulačku. Tak jsem jej musel vyndat úplně. Do prázného okýnka co po něm zbylo jsem dal papírek s mým jménem a telefoním číslem. Víte, kluci se mi smáli k čemu to tam je a tak. Nedokázal jsem jim říct proč to tam mám. Byl jsem za podivína. Teď už to vím PROČ! Aby mi ji společně s dalšíma věcma mohla jednoho dne jedna hodná paní vrátit! Není to fajn, když jsou na světě stále dobří a hodní lidé? Já myslím, že jo! Tak už musím končit. Jdu pro ní koupit kafe nebo něco takového. Sice vím, že to nedělala pro odměnu, ale chci toto dobro co vykonala podpořit, aby jej třeba zas někdy zopakovala a někomu zachránila spousta práce a peněz. A já slibuji, že až něco najdu a půjde to vrátit majitely, že to ještě spíš učiním než do teď!
Nemyslíte, že s tím vysmíváním je to podobné i s Vírou? Spolužáci se leckdy svému vrstevníkovi pro jeho víru smějí. Ale on se nemusí bát. Jemu se to vrátí! A já tomu věřím mnohem víc, než když jsem ztratil brašnu, že se mi vrátí.
Tímto chci té paní ve středním věku mnohokrát poděkovat!
PS: Ať se Vám ukazují opravdové skutky Lásky mezi lidmi. Třeba i v Praze jako mně!
Kamčo,moc pěkný příběh.Skutků lásky je opravdu málo a jak píšeš dobří lidé estě snad nevymřeli:)
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.